Podzimní zkoušky

15.10.2005 - Rakovník

Víkend 14.-16.10. měla rodina Svobodova v úmyslu strávit v rodinné pohodě chalupě nedaleko Semil. Bláznivá dcera, která už měsíce nedělá nic jiného, než že lítá se psem po lesích a loukách, si ovšem usmyslela, že se v sobotu zúčastní jakýchsi podzimních zkoušek ohařů. Otec – hlava rodiny – byl proto nucen vstávat už v půl šesté ráno, naložit dceru a čtyřnohého zrzavého magora a odvést je do téměř dvě stě kilometrů vzdáleného Rakovníka.
Když jsme vstávali, byla ještě tma. Svítat začalo tuším někde poblíž Prahy. To ovšem ohaři, rozvalujícímu se na zadní sedačce auta, nijak nebránilo v tom rozvalovat se dál. Když před zkouškami onen rozvalující se ohař Dan spí, mívám obvykle špatný pocit, protože mi přijde, že je moc unavený a není možné, aby podal nějaký pořádný výkon. Když je vzhůru, mívám pocit obdobně špatný, protože jsem toho názoru, že zbytečně plýtvá silami. On naštěstí neposlouchá mé pocity, proto celkem v klidu a pohodě chrápal až do Rakovníka, kam jsme dorazili asi v půl deváté, poděkovali jsme páníčkovi za odvoz a spěchali jsme na prezentaci, neboť jsme se dostavili s téměř půlhodinovým zpožděním! Vím, jak to na zkouškách a mysliveckých akcích vůbec s časovým rozvrhem funguje, přesto jsem – jako obvykle – měla tušení, že TENTOKRÁT přicházíme s křížkem po funuse. Samozřejmě že se tak nestalo – ani jsme nebyli poslední. Čas zbývající do nástupu jsme proto strávili v místí hospůdce, kterou později vrchní rozhodčí (pravděpodobně ze zvyku) nazval Jednotou…:-)
Po vyzvání jsme se dostavili na náměstíčko na nástup. Soutěže se zúčastnilo 19 ohařů a Dan byl – jako obvykle – jediný maďar. Startovní listině vévodilo – taktéž jako obvykle – plemeno německý ohař krátkosrstý, ovšem sešlo se zde i dost anglických ohařů – pointři, angličtí setři, irský setr a gordonsetr. Po jednom zástupci měla plemena VOK a VMO, ovšem předvedli se zde i dva francouzští ohaři – v našich krajích kuriozita.
Po kontrole očkování se přistoupilo k rozlosování – vytáhla jsem nám číslo osm, které značilo, že jsme se dostali do druhé skupiny k pánům rozhodčím Bubovi a Novákovi a startujeme přímo uprostřed skupiny. Ideální! To jsem ještě netušila, že v duchu tohoto slova budeme skládat celé zkoušky…
Odjeli jsme do honitby. Cestou začalo vycházet slunce. Pravda, byla sice docela velká zima, to jsem ovšem vzhledem ročnímu období čekala, ale hlavně že nepršelo, čehož jsem se bála snad nejvíc. Zaparkovali jsme (mě s Danem svezla vůdkyně gordonky, které ještě jednou moc děkuji) na okraji velkého strniště, kde se, jak jsme se dozvěděli, měl konat společný hon a vlečky. Na společný hon jsme s Danem nastoupili v první, tříčlenné, skupině s anglickým setrem a gordonsetrem. Dan podle očekávání hledal velice daleko a samostatně, což nám rozhodčí po právu vytkli. Zvěř se zde nestřílela, proto byl hon po několika výstřelech do vzduchu ukončen. Byli jsme oceněni známkou 2 za disciplínu „Společný hon“ a známkou 3 za „Chování po výstřelu“. Tu druhou známku jsem nečekala. Pravda, Dan se otočil směrem, kterým se střílelo, ale nevěděla jsem, že to je chyba! „Už nejseš na vlohovkách!“ řekla jsem si však vzápětí a zpět ke koroně jsem nakonec odcházela spokojena s oběma známkami.
Po odzkoušení druhé skupiny zamordoval pomocník králíka a bažanta a šli jsme zkoušet aport teplé zvěře. Začínalo se srstnatou. Psům před námi dávali rozhodčí většinou trojky, přesto jsem – výjimečně – Danovi docela důvěřovala. Poté, co asi patnáct metrů před nás rozhodčí hodil králíka, vyslala jsem Dana s povelem „přines“. Doběhl ke zvěři a chvíli ji očuchával. Naštěstí ale nezvedl hlavu, brzy králíka uchopil, donesl a předpisově odevzdal. K mé velké radosti jsme dostali známku 4. Aport teplé pernaté proběhl ještě lépe – bažanta tentokrát Dan ani neočuchával, rovnou ho uchopil a přinesl. Takže opět čtyřka!
Pořadí disciplín mě celý den mírně překvapovalo – po teplé se šlo na vlečky, cestou navíc rozhodčí posoudili vodění na řemeni. Měla jsem docela dobrou náladu, přinášení teplé se povedlo na sto procent, navíc se začínalo oteplovat… Než na nás přišla řada na vlečce se srstnatou, chvíli jsme čekali a pozorovali jsme ostatní. Tuto disciplínu nezvládla fenka gordonsetra, která bohužel vypadla. Po ní jsme už byli na řadě my. V duchu jsem zaúpěla, když jsem viděla, že vlečka vede až za horizont a tudíž na Dana u zvěře neuvidím. Jenže co se dalo dělat. Po vypuštění se Dan vydal po stopě, zmizel za horizontem, ovšem po několika desítkách vteřin se zase objevil – bez králíka. Přivolala jsem si ho a vypustila znova – tentokrát s důraznějším povelem přines. To zafungovalo, Dan doběhl přímo ke zvěři, bez váhání ji sebral, přinesl a odevzdal. Opět jsme tedy dostali čtyřku!
Asi o dvacet minut později jsme nastupovali na disciplínu Přinášení vlečené zvěře pernaté. Tentokrát vedla vlečka z kopce a už já jsem z místa vypouštění viděla místo, kde pravděpodobně leží bažant. Dan se rozběhl po stopě a bez váhání došel přímo ke zvěři, kouknul na mě (v ten moment mě napadlo, že kdyby byl blíž, tak po něm skončím a takovéhle nesmysly mu nedaruju:-)), ovšem pak zvěř sebral a přinesl. Podle rady zkušenějších jsem mu zatím na pichlavém strništi připravila místo pro odevzdání, ovšem on, pan ohař, si (mně naschvál, předpokládám) sednul asi o půl metru vlevo na pichlavé strniště! Ale hlavně, že si sednul, a my jsme opět dostali čtyřku…
Poté jsme se přesunuli na blízký rybníček pro přezkoušení aportu kachny z hluboké vody. Což o to, hluboké, ale hlavně studené! Bylo mi jasné, že se tam Danovi moc chtít nebude. Bohužel jsem měla pravdu. Vypustila jsem ho sice co nejblíže k vodě, on se mi ale vysmýkl, běhal po břehu rybníka a pokoušel se dostat ke kachně nějak jinak. Naštěstí se po několika povelech nakonec odhodlal – třesa se po celém těle – do vody vlézt, s kachnou ale plaval k nejbližšímu břehu, což naneštěstí neznamenalo ke mně. Modlila jsem se, aby ji na břehu nepoložil – sice jsme to dlouho trénovali a Dan věděl, že nesmí, přesto náhoda je blbec. Jenže tentokrát byly mé prosby vyslyšeny a Dan mi aport bezchybně odevzdal. Jeho práce – nevěřila jsem svým uším – byla rozhodčími ohodnocena známkou 3 (bývala bych byla vděčná i za dvojku).
Kousek jsme popojeli autem a šlo se na dohledávky. Při vystupování z auta mě Dan svým chováním upozornil na ubíhajícího zajíce. A sakra, řekla jsem si. Když jsme o několik minut později nastupovali na dohledávku (opět se začínalo srstnatou), věděla jsem, že má Dan zajíce pořád v nose. Snažila jsem se ho trochu srovnat – vše marné. Po vypuštění se okamžitě vydal po stopě. Jen s námahou jsem ho odvolala a znovu poslala do prostoru určeného pro dohledávky. Stálo mě hodně sil udržet jeho vášně na uzdě. Nakonec – po mnoha povelech – naštěstí králíka našel, uvědomil si, co po něm vlastně chci, a donesl mi ho. Ač jsem přísný ateista, modlila jsem se v ten moment opravdu velice usilovně, abychom dostali dvojku. „Je nám to velice líto,“ povídají rozhodčí po našem příchodu, „ale dohledal v sedmé minutě, proto dostáváte známku … DVĚ“. „Děkuji“, odpovídám a jsem si jistá, že tentokrát musí i rozhodčí z mého hlasu slyšet upřímnost…
Pak ale začaly pracovat nervy. Zkoušky nad očekávání dobře rozjeté, ovšem teď máme nůž na krku. Z dohledávky pernaté musíme dostat čtyřku, jinak padáme do druhé ceny. Asi po deseti minutách došlo tvrdé na tvrdé – na dohledávku pernaté nastupuje los číslo 8. Tedy my. Přiznávám, že jsem to tady Danovi trochu kazila – šlo o hodně a (poprvé na dnešních zkouškách) má nervozita ovlivnila to, jak psa vedu. Klidně jsem ho mohla nechat pracovat zcela samostatně, poradil by si, ale mě vyděsilo, když začal opět větřit – tentokrát stopu srnčího, které odsud před chvílí vyběhlo. Nakonec jsme to ale zvládli a Dan do požadovaných 4 minut bažanta přinesl. Z dohledávky pernaté jsme dostali známku 4, které se zprůměrovala se srstnatou, a proto naše výsledná známka z dohledávky byla trojka. Zaplať pán bůh za ni!
Byla před námi poslední disciplína – hledání. Protože jsme v posledních několika měsících trénovali stále jen aport, na nácvik hledání nebyl čas. Počítala jsem tedy s tím, že Dan předvede daleké samostatné trialové hledání, jaké jsem ho naučila na jaře. Tak se stalo, Dan hledal krásně, daleko a plynule, ovšem – jak moc dobře vím – ne zcela v souladu se zkušebním řádem. Očekávala jsem známku 3, kterou jsme později také dostali.
Hned v první minutě hledání se Dan vydal do místa, kde předchozí pes našel koroptve, a naznačil lože. Pak několik minut hledal, dostal se až k velké hromadě sena obrostlé vyšší trávou, ve které jsme všichni tušili zvěř. Tu Dan nenalezl, ovšem při jeho hledání vzlétlo opodál hejno koroptví, které měl bohužel po větru, a proto je nevystavil. Na místo, odkud vylétly, se ale ihned rozběhl a naznačil ho. Vzápětí byl náš běh rozhodčími ukončen, dozvěděli jsme se, že dostáváme očekávanou trojku z hledání a bohužel také trojku z vystavování – za pouhé naznačení čtyřka být udělena nemůže. Ostatní známky jsme se měli dozvědět v závěrečné rekapitulaci.
Vracím se ke koroně a horečně přemýšlím … všechny limitní známky pro I.cenu jsme splnili, vše bude tedy záležet na bodovém zisku. Otevírám zkušební řád a ověřuji si některé koeficienty, které si nepamatuji. V duchu počítám. Dospěla jsem k výsledku, že k to, zda skončíme v I.ceně, závisí na známce z nosu. Vím dobře, že Dan má nos vynikající, říkají to i všichni rozhodčí, jenže co když zrovna TIHLE budou mít jiný názor?
Asi o patnáct minut později se konečně vrací rozhodčí s posledním zkoušeným psem, korona i vůdci nastupují a začínají se číst známky. První pes – anglický setr – obstál bez problémů v I.ceně, navíc je oceněn za skvělou poslušnost. Druhý pes – gordonsetr – neobstál (vypadl už na první vlečce). Nyní jsme na řadě my. Napětí vrcholí – složíme zkoušky v úžasné I.ceně, o které jsem sice někde hodně v hloubi duše snila, ale vlastně jsem v ní příliš nevěřila? Máme k ní tak blízko…
Rozhodčí poté, co Dana zhodnotili jako temperamentního psa (což ve skutečnosti není, pouze je vášnivý lovec, tak v poli pracuje energicky) začínají číst známky. Společný hon 2, hledání 3, postupování 3 – neměl příležitost. To vše zatím víme. Teď to přijde … NOS 4 ! Všechna nervozita ze mě naráz padá, což musí být jasné všem, kteří se na mě v ten moment dívají. Máme I.cenu !!! Ovšem rozhodčí pokračují – klid před zvěří pernatou 4 (hele, to jsem ani nečekala!), klid před zvěří srstnatou 3 – nebyla, chování po výstřelu 3, dohledávka pohozené zvěře pernaté a srstnaté 3, přinášení vlečené zvěře pernaté a srstnaté na dálku v poli 4, přinášení pernaté zvěře 4, přinášení srstnaté zvěře 4 (helemese, další čtyřka se kterou jsem nepočítala:-)), vodění na řemeni 4, přinášení kachny z hluboké vody 3, poslušnost 4. Následně – nevěřím svým uším – rozhodčí chválí Danův aport, že nosí zvěř předpisově, na plnou mordu – prý nejlepší aport ve skupině! Také oceňují, že prý, ač vedu svého prvního psa, mám v sobě jakési drezérství a nerozpakuji se psa si srovnat i během zkoušek:-).
Pak se už přesunujeme zpět do restaurace, kde – protože jsme skončili už v půl jedné – čekáme ještě docela dlouho na návrat dalších skupin, napsání výsledků a vyhlášení. Nakonec, asi kolem čtvrté, se konečně dočkáme a dozvídáme se, že z malých plemen uspěli všichni, ovšem nikdo nezískal I.cenu, naopak mezi ohaři uspělo 18 psů z devatenácti, z toho patnáct v I.ceně a tři v II.ceně. Zvítězila fenka německého krátkosrstého ohaře Nevada z Chlumína. Mému uchu lahodící spojení „maďarský ohař krátkosrstý Dan z Vlčí hráze“ se ozve jako čtrnácté, I.cena, 231 bodů :-))). Nakonec by pro nás tedy ani případná trojka z nosu neznamenala II.cenu, součet bodů byl vyšší, než jsem čekala, ale na tom už teď nezáleží… Dostávám diplom soudcovskou tabulku, na jejíž zadní straně čtu: „Zhodnocení práce psa a chování vůdce“ – vlohový pes !
Vydáváme se na cestu domů, do Prahy nás veze jeden z vůdců, pak už musíme hromadnou dopravou. V Praze se nevejdeme do posledního autobusu do Liberce, musíme proto jet dlouhé tři hodiny vlakem. Díky zpoždění nám ujíždí poslední spoj MHD, domů se tedy dostáváme až kolem půlnoci. To mi ale sotva může pokazit radost z úžasného úspěchu, se kterým se pojí úspěch další, neméně úžasný:-) - SPLNĚNÍ PODMÍNEK CHOVNOSTI !
Bývá zvykem závěrem vyprávění popisovanou věc zhodnotit. Já tohle zhodnocení provedu velice ráda:-). Vyšlo nám snad úplně všechno – počasí, dobří rozhodčí, psychická pohoda moje i psa, skvělý výsledek… Potěšilo mě navíc i to, že Dan pracoval tak, jak pracuje standartně i při výcviku – moje nervozita ho (až na tu dohledávku:-)) tedy příliš neovlivnila… Jsem ráda, že se naše docela tvrdá práce v posledních měsících zúročila v takto úžasném výsledku. Vzpomínám na červenec, kdy jsem začala spolupracovat s panem Josefem Havlem, kterému patří můj velký dík za všechny rady a pomoc, na začátek srpna, kdy vzal Dan poprvé do mordy bažanta a zanedlouho poté i zajíce, na konec prázdnin a LVT Bítov – období, kdy jsem se rozhodovala, zda podzimní zkoušky zkusím letos, nebo rok počkám, na září, které pro mě znamenalo jediné – cvičit, cvičit, cvičit (nezaměňovat prosím s „učit se, učit se, učit se“:-)), konec září, kdy jsem se konečně rozhodla – zkusím to a přihlásím se do Rakovníka – na poslední možný termín PZ, na následnou Danovu čtrnáctidenní nemoc, které přišla v tu nejnevhodnější chvíli, na poslední týden, kdy jsem hodila za hlavu vše ostatní a doháněli jsme to, co jsme za těch 14 dní zameškali … no a hlavně vzpomínám na ten krásný, prosluněný den 15.10.2005, kdy Dan z Vlčí hráze složil podzimní zkoušky v I.ceně, stal se z něj chovný pes a já dokázala všem – především pak sama sobě – že na to máme jak on, tak já:-)